Pyreneje

Každý rok se člověk snaží vypadnout na chvíli někam do světa a tentokrát se prst na mapě zapíchnul v horách na pomezí Francie a Španělska - v Pyrenejích. Nebyl to náš prst, ale s Dankou jsme byli přizváni ke společnému výletu. Váhali jsme dlouho (asi 0,26s). Někdy asi v únoru se zarezervoval domeček v horách a bylo vymalováno. Zbývalo nám asi 25 týdnů do odjezdu... No nakonec jsme se dočkali, i když se původní osazení výpravy light změnilo a Zbyňkovu milenku musel nakonec zastat Panzzani mladší. Milan Panzi se v teamu zhostil role pastora a kazatele a my přijali jeho víru... Prostě nám připravil dvě flašky od okurek plný švestek naložených ve slivovici, říkal tomu Kristovo tělo (a Kristova krev) a my to zbožně polykali každý den dvakrát. Luxusní náboženství!

 Přípravu vynechám s tím, že nikdo jsme stejně neměli pořádně šajn, kam jedeme a posbírali jsme informace jen dosti kusé. Ono se uvidí... Odjezd zorganizován na pátek odpoledne ze Sokolova a před námi 18hodinová cesta. Vezli jsme se v rodinném kočáře Milanova tatínka, za což jsme mu nesmírně vděční a ještě jednou děkujeme! Milánek mladší nám zas připravil překvapení v podobě výzdoby expedičního korábu - vlastnoručně (skoro se tomu nechce věřit) vyrobil polepy s názvem naší expedice: PEPEDAMI (PEchy, PEťas, DAnka, MIlan).

 Cesta proběhla bez větších problému a obveselením nám pak byla především francouzsky hovořící obsluha mýtných bran (tady jsme si teprve začali uvědomovat, že to s dorozumíváním v téhle velké zemi bude přinejmenším zajímavé). Měli jsme vcelku slušnou časovou rezervu a tak jsme se po cestě zastavili v historickém Carcassone, kde jsme si prošli ještě ranním rozbřeskem zalité středověké městečko, kde jedinými živými bytostmi byli majitelé místních krámků, připravující se na nadcházející den a obvyklý příval turistů. Vychutnávali jsme si atmosféru líně se probouzejících liduprázdných uliček, kde právě zavonělo čerstvé pečivo a hradby zalévalo zlaté slunce, které pomalu kradlo stíny starým věžím. Romantika jako prase, jak by řekl klasik. Tak jsme se rozněžnili a v této náladě se pro zbytek cesty zvolila trasa po okreskách francouzským venkovem. Tohle rozhodnutí ale málem vzalo nervy Panzimu - rovné silnice, úchylně předpisově jezdící Francouzi a všude jen vinice a vinice, kam až ospalky zalepené oko jenom dohlédlo. Situace, kdy v Milanovi bouchly saze na jedné z mnoha klidných křižovatek, se ani nedá dost dobře popsat. Drobný incident skončil prostě tím, že Panzi v jedné sekundě opustil kormidlo a šel si rychle na spolujezdcově sedadle otevřít pivko, aby se pojistil, že teď už si nervy za volantem bude huntovat někdo jinej. To nám už zbývalo pouhých par desítek kilometrů.

 Domek ve vesnici Gaillagos, jsme kupodivu vůbec nehledali a tak jsme kolem poledního konečně zakotvili v našem novém domově. Probudili jsme si pana domácího, který si zrovna užíval siesty. Naštěstí ovládal pár slov anglicky, takže nám v pár holých větách vysvětlil, kde je záchod, kam vyhazovat odpad, kdy se sem za týden vrátí, co nám doporučuje k vidění a že nad krajinou soustavně krouží orli a supi. Hotovo. Vysypali jsme si hračky a že půjdeme zevlovat na lehátka. Danka cosi brblala o tom, jak vůbec nejsme akční, jenže nechala se oklamat pouhým zdáním. První chrochotina na sebe nenechala dlouho čekat a může za to Milan (nevěřte mu, když to on říká obráceně). Že prej ten kopec za naším barákem je tak na pul dne výšlapu. Ťukám si na čelo, ze to za hodinu musí dát jak nic. Co myslíte, sázka je na světě. O palačinky. Kdo prohraje, připraví velkolepou snídani. Ostatní na naší blbosti jenom vydělali. Takže dohoda zněla 1,5h na vrchol. No nebudu to protahovat, vycupitali jsme tam za 70min (ano, to je méně než 1,5h), takže zástěru oblíkal Mr. Panzzani. Danka se Zbyňkem se zatím na kolech jeli podívat, co nás bude čekat v nadcházejících dnech. Že jsou Pyreneje velehory nás učili už na základce, ale člověk si představu udělá až ten pojem pocítí na vlastní kůži. Pánové, to jsou převýšení "jaxfiňa".